Je to dva měsíce, co jsem se rozhodla, že si potřebuju odpočinout. Sama. Bez partnera, bez dítěte. A je to týden, co jsem se vrátila ze surfcampu. A víte co? Odjet bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem pro naši rodinu mohla udělat.
Nebyl by to život, abych nenarazila hned na několik úskalí svého rozhodnutí. A většina z nich přicházela z vnějšku.
Nechat devítiměsíčního syna doma „napospas“ tatínkovi, zatímco já se budu týden učit surfovat, bylo pro mnohé lidi z mého okolí příliš silné kafe. V hlavě jim pravděpodobně tančily všechny ty obavy, jestli se Kristiánkovi nebude příliš stýskat, jestli ho můj partner zvládne večer vykoupat a uspat a jestli budou mít oba co jíst. No co myslíte, zvládli to?
Spousta maminek mi dá za pravdu, že odpočinek je to hlavní, čeho se jim v prvních letech s dítětem nedostává. Za ty dvě hodinky, které máte k dobru poté, co prcka uspíte, energii vážně nenaberete. Mně tou dobou tělo i mozek nekontrolovatelně gumovatí, takže kromě sledování seriálu a vyžahnutí sklenky vína nezvládnu už vůbec nic.
Máma je v očích společnosti ta věčně unavená, absolutně obětující se bytost, která nemá na nic čas, kromě péče o potomstvo. Ale v letadle přece taky nasadíte kyslík nejdřív sobě a pak až dítěti.
„Buď na něj hodná, vždyť ti týden bude hlídat dítě,“ říká mi babička káravě do telefonu. Hlídat? Vždyť je to taky jeho dítě, namítám. Nebude „mi ho hlídat“, ale prostě s ním bude. V Česku je bohužel stále vžitá představa, že dítě by mělo být hlavně s mámou a že táta se maximálně jednou za čas přemůže a chvilku na něj dohlídne. Ale k čemu jsou tedy rodiče dva? My si to s partnerem od začátku nastavili tak, že se o syna staráme víceméně stejně. Jasně – dokud jsem kojila, byl hlavní díl péče na mně, ale už je to dva měsíce, co nekojím, a kluci si svou vzájemnou přítomnost moc užívají.
A je tu ještě jedno velké téma: důvěra. Důvěřujeme si navzájem, že se dokážeme postarat o to nejcennější, co máme. A to z nás dělá ještě lepší životní partnery.
Ano, stýskalo. Ale věděla jsem, že Kristián je s mým partnerem, a tedy tím nejlepším tátou na světě, takže jsem si ten stesk tolik nepřipouštěla. Když víte, že se vašemu dítěti daří dobře, je mnohem snazší fungovat chvíli bez něj. O to víc, když vás denně přelije tak 150 hektolitrů rozbouřeného Atlantiku, jehož vlny se snažíte „pokořit“. A že jsem se snažila.
Ne. Teda ano, jeden poctivý slepičí vývar, který jsem v menších porcích zmrazila. Ale to bylo vše. Ačkoliv Vojtovy kulinární skills začínají a končí u přípravy párků a pudinku z pytlíku, nechala jsem jej, ať zkusí Kristiánkovi vařit. Jasně, máme kolem sebe skvělé babičky a taky poctivou zásobu bio příkrmů, které stačí ohřát, ale Vojta se hecnul a párkrát i uvařil sám. A jaké to bylo? Asi dobré, Kristián si nestěžoval.
A co bylo na celém tom vejletě nejlepší:
… s vědomím, že můžu taky někdy vypnout.
Text: Viola Černodrinská Foto: Getty Images
