Chtěl jsem česká strašidla vrátit na výsluní, říká spisovatel Jiří Březina

Autor napínavých detektivek, milovník přírody a také otec dvou dětí Jiří Březina se ve své první knize pro děti Noční slunce obrací do dávné české mytologie, do prostředí tajemných lesů, zahrad a rybníků. Zajímalo nás, jestli strach odedávna k pohádkám patří a jestli by se vlastně děti měly bát. 

Co vás přimělo k napsání příběhu pro děti?

První verze knihy vznikla už v roce 2014. Na začátku byl sen. Zdálo se mi, že stojím na louce, je noc, svítí měsíc v úplňku. Přede mnou se zvedá kraj lesa a tam stojí víla. Byl to docela živý sen, magický, takže jsem hned po probuzení začal psát.

To je silný impuls pro sepsání knihy! Mají podle vás děti „právo“ se bát? Patří do světa pohádek jistá dávka strachu a jeho překonávání?

Rozhodně. Strach nebo jiná překážka a hlavně její překonání patří podle mě do základní výbavy pohádky. V pohádce musí být nějaký „drak“, kterého má hrdina nebo hrdinka porazit. Hodně jsem se svými dvěma syny četl a vždycky mě rozčilovaly takové ty bezzubé příběhy, kde byli draci roztomilé potvůrky, které místo ohně plivaly mýdlové bubliny. Hrdina si s takovým drakem popovídal, zahrál šachy a drak slíbil, že už bude hodný. Žádný konflikt, žádný boj, žádné rozuzlení. (smích)

Vyřešení konfliktu mírovou cestou?

Myslím, že je cennější, když je v pohádce hrdina vystaven těžké zkoušce, musí opravdu „vyrůst“ a překonat sám sebe i okolnosti. Jeho vítězství má pak daleko větší cenu.

Jaká je podle vás vlastně míra strachu, která je pro děti přijatelná? 

Strach může být velký, dokud se dá splnit jedna zásadní podmínka: zlo je možné porazit. Musí existovat východisko, musí nastat dobrý konec a čtenář nesmí ztratit naději. Věřím také, že platí samoochranná funkce mysli dětského čtenáře: každé dítě si hrůzu představí podle svých vlastních možností. To je výhoda proti filmu, kde vetřelce vidí všichni stejně.

Vaše kniha je plná prastarých českých strašidel: víly, bludičky, vodník, hejkal… Chtěl jste českou tradicí konkurovat světovým „bubákům“?

Chtěl! Ne že by bylo něco špatného na světových strašidlech, ale slovanský folklor má rozhodně co nabídnout. Chtěl jsem českým strašidlům pomoci na výsluní. Je pravda, že od té doby, co jsem začal na knížce pracovat, zažila slovanská mytologie v literatuře docela renesanci, ale tenkrát to tak ještě nevypadalo. Česká strašidla trpěla takovým tím „Troška efektem“, člověk si představil ušišlané čerty a přihlouplé vodníky a to mě mrzelo. Tyhle bytosti byly vždy mocné a lidé před nimi měli respekt. Ten jsem jim chtěl vrátit.

Studoval jste jejich historii, nebo jste si je tak trochu přibájil po svém? Těm zlým ve vaší knize většinou svítí oči, dokážou měnit svou podobu, mívají hlavu bez tváře…

Nastudoval jsem toho hodně, ale nakonec jsem se řídil spíš intuicí. Například o vílách a hejkalech vím snad všechno, ale v knížce jsem to skoro nepoužil. Asi by to nebylo pro děti úplně to pravé ořechové. Víly byly duše žen, které zemřely ještě dřív, než stačily porodit dítě, a nevyčerpaly tak svou plodivou sílu. Pro každého sedláka tak bylo vhodné, aby tančily na jeho poli a zajistily mu tak úrodu. Byly ale nebezpečné a zvlášť muže rády roztrhaly. V mém příběhu jsou ale esencí přírody a její moudrosti.

Hlavní hrdinka Katka rozmlouvá ve svých snech právě s vílou. Svěřuje jí především bolest způsobenou ztrátou maminky a taky nedostatečným zájmem svého věčně zaneprázdněného otce…

Chtěl jsem v tom dětském příběhu schovat i druhý, dospělácký, který se dá dospělácky vysvětlit – o dívce, která před zármutkem uteče do vlastní fantazie, kde se se svým údělem vyrovnává a přijímá ho. Příběh se uzavře, až když to všechno dojde i jejímu tátovi. Celá ta knížka je o tom, že i ty nejhorší věci se dají překonat pomocí lásky, která drží zbylé členy rodiny při sobě.

Neměl jste nutkání do příběhu vložit i nějaké detektivní prvky? 

Ne, detektivku jsem tam mít nechtěl, i když detektivky pro děti jsou prý populární! Chtěl jsem utéct do jiného světa, stejně jako to dělává hlavní hrdinka.

Pojďme se od knihy posunout k vaší rodině. Jak nejraději trávíte čas v roli tatínka? 

Snažíme se děti dostat ven, co to jde. O víkendech jezdíme na venkov, touláme se po lesích, kluci chodí do skauta, občas s nimi tábořím. Léto tráví na břehu Lipna, letos jsme s nimi jeli vlakem na túry po Slovenském ráji a Tatrách. S dalšími rodinami trávíme každoročně týden na tábořišti v Novohradských horách, kde pro děti vymýšlíme různé stezky odvahy. Kluci sice ještě neletěli letadlem a neviděli moře, což nám občas vyčítají, ale nebojí se skočit do studené vody nebo jít nočním lesem.

Vím, že vy sám přírodu milujete, a dokonce často píšete venku. Co je pro vás na přírodě tak inspirativního?

Vlastně ani nevím, kde začít! Být v přírodě pro mě znamená návrat k původnímu stavu, mám pocit, že tam patřím. Je to až takový duchovní stav. Stačí se projít bosky nebo lehnout do trávy a nic nedělat, jen se dívat kolem sebe, cítit vzduch, vítr nebo sluneční paprsky na kůži. Když jsem delší dobu zavřený v kanceláři, tak mi to moc chybí.

Ale nebýval jsem vždycky takový, jako puberťák jsem byl pořád zalezlý doma u počítače. Tu lásku jsem v sobě našel až později, když jsem byl na horách a díval se do údolí, najednou to ke mně přišlo, takový pocit, že jsem doma: Tohle ti celou dobu chybělo!

Text: Barbora Klárová  Foto: David Turecký a archiv Jiřího Březiny