Baví mě blbnout a vědět, že to má smysl, říká zdravotní klaun

Kdo by si myslel, že práce zdravotního klauna je jen o trdlování, červeném nosu a plytkém humoru, mýlil by se. Alexandr Stankov alias docent Eduard Zahradníček je důkazem, že humor může být nejen chytrý, ale dokáže i uzdravovat. Jeho cesta ke klaunství začala na JAMU, kde pod vedením Ctibora Turby pronikl do tajů klaunské scénické tvorby. Když k tomu přidal touhu pomáhat, bylo jasno. Letos slaví 16 let v oboru, kde je červený nos povinnou výbavou.

V jaké nemocnici a na jakém oddělení vás nejčastěji potkáme? 

Organizace působí po celé České republice, ale já patřím k pražskému týmu. Nejčastěji chodíme ve dvou lidech do Motola, kde doprovázíme děti na operační sál v rámci programu Nos. Býváme také na pohotovosti, chirurgii, ORL. Pravidelně chodíme i na onkologii. Nedávno jsme navštívili třeba oddělení psychiatrie a neurologie v pražské Thomayerově nemocnici. 

Jak jste se cítil, když jste poprvé vstoupil na dětské oddělení?

Cítil jsem respekt k nemocničnímu prostředí i k tomu, co vlastně klauni dělají. Nemocnice je hodně specifický prostor, takže jsem jen zíral, jakou radost může klaunství přinést dětem, rodičům a taky personálu. Byl jsem nadšený z toho, že můžu dělat něco, co funguje a má smysl.

Jak vypadá takový běžný pracovní den zdravotního klauna? 

Klauniáda trvá tři hodiny, za tu dobu stihneme tak dvě až tři oddělení. Chodí se ve dvojici, jeden je vedoucí. Jsme většinou doktoři, sestřičky, hodně improvizujeme, samozřejmě v rámci postav, které jsme si vybudovali. Já jsem například doktor, docent Eduard Zahradníček – dobrodruh, objevitel, superhrdina. Člověk, který všechno ví a všechno zná. A když ne, tak si to vymyslí. 

Chodíme buď dopoledne od 9 do 12 třeba na ambulanci, nebo od 14-17 na klasická oddělení. Některé dny také doprovázíme pacienty na sál. Máme sraz třeba čtvrt hodiny předem, abychom se převlékli a nachystali. 

Kolikrát do měsíce pracujete jako zdravotní klaun? 

Každý z nás má tak 8 až 10 klauniád měsíčně. Je to proto, abychom nevyhořeli, aby nás to bavilo a mohli jsme tak dětským pacientům přinášet radost a pozitivní energii.

Máte dva malé syny… Jak vás jako klauna ovlivnilo rodičovství? 

Vnímám dětské pacienty jinak, hlavně ty, kteří tam jsou sami. Nevidím je „jen“ očima klauna, ale očima rodiče, tím víc, pokud jsou v podobném věku jako můj syn. 

Co vás na téhle práci nejvíc baví? 

Když slyším smích. Když vidím, že se baví pacienti, jejich rodiče, doktoři, sestřičky. Když odcházíme z pokoje a víme, že jsme to tam proměnili. To je nabíjející. Baví mě taky fakt, že si můžete v práci hrát a blbnout a vědět, že to má smysl.

Co je největší výzva? 

Naučit se na ukulele nové akordy (smích). A pro klauna? Zlomit nedůvěru. Ukázat, že humor může být chytrý a přizpůsobený věku, že to vážně není jenom o blbnutí.

Změnila tahle práce váš pohled na život? 

Naučila mě užít si přítomný okamžik a vážit si zdraví. A taky se nestresovat, když něco nevychází, jak má. Asi bych řekl, že mám celkově větší pokoru k životu. Zároveň, jak už chodím do nemocnic dlouho, tak jsem se tam přestal bát (smích). Už to tam znám a vím, co kdo dělá a jak to celé vlastně funguje. 

Věnujete se improvizaci, která je známá svou náročností. Pomáhá vám tahle dovednost třeba i v rodičovství? 

Určitě mi to jako rodiči otevírá možnosti. Improvizace je o tom, být plně v přítomném okamžiku a rychle, bystře reagovat – a to děti vyžadují taky. Zároveň je to i o blbnutí, což se v rodičovství dost hodí, třeba když si společně vymyslíte písničku a tu pak pořád dokola zpíváte.

Co byste poradil těm, kteří se chtějí stát zdravotními klauny? 

Sledujte stránky organizace, zjistěte, kdy se koná konkurz. A hlavně si promyslete, jestli je to opravdu pro vás. Je to dlouhý proces, než se stanete klaunem, ale pokud to zvládnete, je to ta nejúžasnější práce, jakou si můžete představit.