Kde se berou sny? Opravdu někdo umí číst myšlenky? A co můžeme udělat pro to, abychom se s ostatními lépe domluvili? To jsou některé z „velkých“ otázek, které si pokládají psychologové. A tady jsou odpovědi. No, aspoň na některé z nich…
Desítku nejzásadnějších otázek pro magazín Psychology Today vybrala Susan Krauss Whitbourne, psycholožka a neurovědkyně z University of Massachusetts.
Tohle je hodně kontroverzní téma. Na světě je spousta lidí, kteří věří na nějakou formu telepatie, jasnovidectví nebo schopnosti předpovídat budoucnost. A objevily se i pokusy to vědecky dokázat – typicky třeba dva účastníci sedí ve dvou místnostech a jeden druhému „vysílá“ informace. Věda je ale k takovým experimentům kritická. I proto, že obvykle nevyužívají žádnou ověřenou metodologii, a nedá se tak změřit, co je „správný“ výsledek.
Většina se shoduje, že „telepati“ a „vědmy“ jsou nejspíš vysoce senzitivní lidé se zvlášť rozvinutou intuicí, díky které umí například přemýšlet za roh a odhadnout situaci. Nebo poznat, co se druhému honí hlavou, z jemných náznaků a řeči těla.
Strašidelné, trapné, zmatené, bizarní nebo i vtipné. Sny jsou pro lidstvo záhadou odjakživa. Psychology fascinují minimálně od dob Sigmunda Freuda: ten v nich viděl projevy našich podvědomých obav i tužeb, na které se v bdělém stavu bojíme třeba jen pomyslet.
Dnes obecně uznávají hypotézu, že snění je taková série příběhů, které náš mozek tvoří na základě různých náhodných stimulů. Neurovědci k tomu dodávají, že sny nejspíš odrážejí to, která oblast mozku je zrovna aktivní a které hormony se v něm v tu chvíli uvolňují. Což se vlastně s Freudovou teorií nevylučuje.
Lidská přirozenost nám velí snít nejenom ve spánku, ale i v reálném světě. Aby se naše životní sny splnily, je dobré klást si realistické cíle. Jasně, motivace často dochází a pak je těžké v jejich plnění vytrvat. Jak na to? I to je jedna z otázek, které si psychologie klade.
Podle behaviorálních psychologů není od věci, když člověk sám sebe tak trochu obalamutí. Třeba tím, že si velké cíle rozdělí na menší kroky a za každý splněný krůček se odmění. „Odměnu si ale dovolte opravdu jen v případě, že jste udělali nějaký posun,“ podotýká Susan K. Whitbourne. „Třeba když se snažíte méně koukat na televizi a místo toho číst knihy, můžete se za čtení odměnit právě sledováním televize. Ale postupně si to ztěžujte. Na začátku si odměnu dopřejte už za 20 minut četby, ale příště už za 30 minut a pak třeba za dvě hodiny.“ Úplně stejně to funguje u těch opravdu velkých životních cílů.
Paměť nám pomáhá ukládat nové informace, udržet je v mysli nebo lovit znalosti a vzpomínky z dávné minulosti. V ideálním světě bychom si pamatovali všechno, ale to by samozřejmě bylo nevýhodné a mnohdy i nepříjemné. Cvičit paměť tak, aby nám dobře sloužila a udržela potřebné informace, je ovšem důležité.
Kognitivní psychologie zná spoustu triků pro zlepšení paměti. Whitbourne doporučuje začít tím, že si informace rozkouskujete a zorganizujete podle svého vlastního „kódu“. Pomůže vám s tím tzv. hloubkové zpracovávání informací – to vlastně znamená přiřadit věcem významy, díky kterým si je snáz zapamatujete.
Tak třeba: chcete si zapamatovat telefonní číslo? Rozkouskujte si ho na sekvence, které vám osobně dávají smysl. Může to být vaše šťastné číslo, den vašich narozenin, letopočet, se kterým máte spojené nějaké vzpomínky… Až budete celý telefon potřebovat, stačí kousky správně poskládat. Zní to složitě, ale s trochou tréninku vám to přejde do krve.
Nejde jenom o existenciální dilemata. Psychologie vám může pomoci i v každodenním řešení problémů, ať už je to oprava pračky, náročný úkol v práci, nebo plánování nákupu. Nebo třeba luštění křížovky. Proces je vždycky stejný.
I řešení problémů se dá natrénovat. Začněte tím, že si pojmenujete cíl. Řekněme, že váš cíl je „sestavit puzzle“. K samotnému řešení pak přistupte otevřeně. Nechte si v hlavě prostor pro různá, i netradiční řešení. Lidé mají přirozenou tendenci se zaseknout na jedné věci, jednom postupu. Například držíte v ruce jeden dílek a jste odhodlaní ho někam umístit. Ale nebylo by lepší se zaměřit na jinou část skládačky a pak se k původnímu dílku vrátit? Čím flexibilnější jste a čím větší je vaše odhodlání vrátit se o pár kroků zpátky a zkusit to jinak, tím lépe. Platí to u všeho.
„Dobrá komunikace je klíč ke všem mezilidským interakcím,“ říká Whitbourne. Nejčastěji komunikujeme s pomocí řeči, ať už psané, nebo mluvené. Ale stejně důležité jako to, co říkáme, je i to, jak to říkáme.
Existuje spousta rétorických a vlastně i psychologických triků, které můžeme využít, i když zrovna nestojíme za řečnickým pultíkem. Zásada číslo jedna? To nejdůležitější řekněte hned na začátku. Například když se omlouváte, neříkejte: „Nejezdí tramvaje, proto jdu pozdě. Mrzí mě to.“ Radši řekněte: „Mrzí mě, že jdu pozdě. Je to proto, že nejezdí tramvaje.“ Omluva tak bude mít mnohem větší dopad.
Jedna z velkých otázek psychologie. První výzkumy lidské inteligence sahají do začátku 20. století, kdy pedagogové začali hledat způsoby, jak objektivně měřit schopnosti svých žáků. Od té doby takových „testů inteligence“ vzniklo mnoho, některé dost kontroverzní.
V psychologii nepanuje shoda na tom, který způsob testování je „nejlepší“. Každopádně převládá názor, že inteligence není synonymum pro akademické znalosti a ani dříve populární „inteligenční kvocient“ (IQ) nemluví za vše. Součástí definice by podle psychologů měly být i praktické dovednosti, empatie nebo schopnost zanalyzovat vlastní myšlenky a pocity. Pochopit svět a lidi nás obohatí víc než našprtané letopočty.
Podle známého psychologa Abrahama Maslowa je „sebeaktualizace“ celoživotní proces, při kterém člověk realizuje svůj vlastní jedinečný potenciál. Asi znáte Maslowovu pyramidu lidských potřeb – v téhle hierarchii je sebeaktualizace jedním z motorů, které nás motivují.
Je přirozené, že se chceme vyvíjet, být čím dál lepší a dát svému životu nějaký konkrétní smysl. Ale je také důležité si uvědomit, že neexistuje žádný stav dokonalosti, kterého bychom měli dosáhnout. Každý z nás má svůj vlastní způsob, jak sám sebe „aktualizuje“ a posouvá, a navíc je váš život smysluplný a cenný, ať už jste zrovna v kterékoli fázi svého sebeaktualizačního procesu.
Zabývala se tím už celá řada psychologů i lékařů. Americký psycholog William James i dánský lékař Carl Lange přišli s teorií, že naše tělo na všechny výrazné vzruchy reaguje změnami – a to jsou lidské emoce. Jejich následovníci začali postupně chápat, že se tyhle změny odehrávají v mozku. A tak vznikla neurověda.
Na Jamese a Langeho dnes navazují nejrůznější teorie. Víme, že emoce reagují na okolí, ale můžou reagovat i na změny v našem vlastním těle? Někteří odborníci například tvrdí, že na emoce mají vliv svaly v našem obličeji. Když se usmějeme, začneme být automaticky veselejší. Zatím to ale nikdo neprokázal.
Dnes už víme, že vlivem procesu zvaného epigeneze může výrazný stres v těhotenství změnit geny zatím nenarozeného dítěte. Nebo že některé osobnostní rysy nebo i psychické nemoci mají svůj původ v genetice. Taky ale víme, že dívky společnost často „programuje“ jinak než chlapce, že příslušníky menšin během života víc a víc trápí tzv. minoritní stres nebo že když dětem odmala čtete, naučí se rychleji číst. Takže jak to je?
Dnes už si jen málokdo myslí, že jde jenom o geny nebo naopak jenom o výchovu. „V psychologii už dilema ‚geny versus výchova‘ vlastně neexistuje. Místo ‚versus‘ teď říkáme spíš ‚a‘. A bavíme se o tom, jak se doplňují,“ uzavírá Whitbourne.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
