Zpomalte. Zažijete toho víc a budete zdravější

Co je ale na pomalosti tak negativního? Copak rychlost je automaticky výhoda? Stojíme snad někdo o rychle spíchnutou práci? Zakázku ušitou horkou jehlou? Kupodivu i jazyk sám zase naznačuje, že to s rychlostí tak slavné nebude. Kde se tedy vzal její kult?
 

Kunderova chvála pomalosti

„Naše epocha se oddává démonu rychlosti,“ napsal Milan Kundera ve svém prvním ryze francouzském románu Pomalost (La lenteur, 1995). Podle Kundery je pomalost ctností, od které ale moderní člověk upouští, protože ho fascinuje rychlost, pokrok a překotný vývoj. Pomalost je ovšem podle něj nutným předpokladem k tomu, abychom si uchovali paměť. Píše doslova: „Rychlost je přímo úměrná intenzitě zapomínání.“ Jinými slovy – možná toho stihnete víc, ale zase si z toho nic moc nezapamatujete.

Příroda ví, co dělá

Máme tady takovou skromnou redakční úvahu. Mezi zvířaty jsou samozřejmě sprinteři i lenochodi, ale není na škodu si všimnout, že v drtivé většině případů platí, že čím větší aktivitou ten který druh oplývá, tím kratší má život. A nejde čistě o rychlost pohybu. Vezměte si třeba geparda. Běhá jako střela, to ano, ale pak nemá vůbec problém se na celý den uklidit někam do stínu. Odpočinek totiž bude při příštím lovu potřebovat stejně jako schopnost vystřelit z 0 na 100 km/h za 4 vteřiny. Unavený gepard toho moc neuloví. Cítíte to ponaučení?

Když se podíváme na druhou stranu žebříčku, třeba na pomalé želvy – je to vážně náhoda, že zrovna ony se dožívají stovky let? Nebo takový lenochod. Jeho pomalost je ta nejlepší ochrana. Kam by lenochodi spěchali, když díky své pomalosti dokážou splynout s okolím a dravci si jich ani nevšimnou? Svou pomalost dotáhli k dokonalosti, potravu totiž tráví až 50 dní, takže toho k životu moc nepotřebují. A rozhodně nic, co by bylo rychlé.

Kde se vzala posedlost rychlostí?

Lidi odjakživa fascinuje pokrok. Nezdá se vám ale, že rychlost, s jakou se svět mění dnes, už je vážně nezdravá? Varoval před tím kdekdo, ale spíš než filozofům lidi naslouchají populárním autorům sci-fi. Proto dneska víme, že první větší vlnu úvah o zhoubnosti ukvapeného životního stylu otevřel zřejmě v roce 1967 tehdy mladý americký spisovatel Roger Zelazny. Jeho třetí román se jmenoval Lord of Light (Pán světla) a mimo jiné popisoval skupinu revolucionářů, kteří chtěli dostat společnost na „vyšší level“ tím, že ji plně podřídí technologiím. Zelazny je pojmenoval Accelerationists. Nemáte pocit, že to vlastně nebylo sci-fi a že tihle „pokrokáři“ nebo technologičtí nadšenci svět skutečně ovládli? Jejich životní filozofie pojmenovaná Accelerationism se ostatně stala vážným tématem pro filozofické, sociologické i psychologické diskuze.
 

Zpomalte, uděláte dobře

Ale dost teoretizování. Pokrok je na jednu stranu fajn, ale měli bychom si držet balanc podobně jako gepardi. Nejen v ekologii, ale konečně i v průmyslu a ekonomice se ke slovu víc a víc dostává udržitelný rozvoj, ne ten nejrychlejší možný. Je ale taky potřeba zpomalit náš životní styl. A teď, když už toho za nás technologie dělají tolik, si konečně dovolit i to, co třeba dřív ani nešlo. Zkrátit pracovní týden, prodloužit dovolené, zkrátka taky si v klidu trochu užívat toho, co jsme si v posledních stoletích horečnatě vydřeli.

Slow life neboli Žijte pomalu

Objevuje se víc a víc pokusů o cílený návrat k pomalejšímu, klidnějšímu, plnějšímu, hodnotnějšímu životu. Pomalost se stává základem pro pozitivní změnu. Bezcílné procházky přírodou, povídání s dobrými přáteli, nedělní lenošení s knížkou nebo prostě jen poctivý, uměle nezkracovaný spánek. Nic z toho není ztrácení, natož zabíjení času. Zvlášť pokud vás to uklidňuje, zlepšuje vám náladu nebo vrací energii. Gepard nejspíš taky netrpí pocitem, že by měl místo pozorování krajiny z větve raději vysmejčit okolo stromu, ulovit nějaké maso do zásoby nebo vymyslet výtah.

Žijte lépe, ne rychleji

Slow trendy se často zaměřují nejen na zlepšení našeho životního stylu a života vůbec, ale zdůrazňují taky potřebu žít udržitelně, starat se o své okolí a smysluplně využívat zdroje. Nemusíme mít všechno, co mít můžeme. Dobrý příklad je třeba níže uvedený trend „Slow Food“, který je reakcí na tzv. fast food neboli rychlé stravování zaměřené na zkrácení času k jídlu, jeho přípravě a vůbec všeho okolo.
 

• Slow Food – Hnutí vzniklo údajně v roce 1986, a to v Itálii. A jeho zakladatel Carlo Petrini výslovně uváděl, že mu jde také o ochranu proslulé italské kultury stolování. Cílem bylo vrátit hodnotu dlouhému společnému stolování, chránit a vychutnávat si poctivě vypěstované lokální produkty, které jinak ohrožuje mezinárodní standardizace potravin, a podobně. Kromě větší životní pohody šlo tedy už od začátku také o podporu vztahů, místních výrobců i producentů. S tím přímo souvisí hnutí Slow Farming.
• Slow Travel – Objevuje se také jako Slow Tourism, ale základ je stejný. Jde o alternativu k masové turistice. Cílem tohoto trendu je podporovat udržitelný cestovní ruch a stavět se proti gigantickým turistickým centrům, resortům, nebo dokonce regionům. Důležitý je autentický prožitek z místa, kde jsme na výletě nebo dovolené. Nejedeme přece přes půl světa, abychom jedli v McDonaldu a spali v IBISu. Základem je také omezit dlouhé motorizované přejíždění z místa na místo, člověk by měl trávit na místě delší čas, zajímat se o historii, kulturu, místní zvyky...
• Slow Fashion – Díky velké medializaci samotného módního odvětví se udržitelné módní trendy dostaly do povědomí nejvíce. Snaha o kultivaci vkusu, obrat ke snížení počtu kusů garderoby, zvýšení její kvality… To všechno je stručně řečeno opět snaha o udržitelný přístup k budoucnosti, o příjemnější životní styl, který zároveň pomáhá. Kapsulový šatník, recyklace a upcyklace, bio materiály nebo nakupování od místních výrobců. To všechno jsou související trendy.
• Slow Design – Obrovské množství odpadu a zbytečných emisí CO2 vzniká také při vybavování domácností, kanceláří atd. Pozitivní design myslí na dlouhodobou použitelnost a kvalitní výběr materiálů, které jsou zároveň ekologické. Zohledňuje místní tradice, dodavatele i zdroje… Příznivci tohoto trendu říkají, že když navrhujete jídelní stůl a židle, spíš než na maximální snížení ceny výroby a dokonalou stohovatelnost by měli designér a výrobce myslet na to, aby se u stolu dobře jedlo a povídalo. Dá se proti tomu snad něco namítat?
   

Text: Michal Schindler