Dvě knížky s Albi tužkou za super cenu! Na první prázdninový měsíc jsme v Kouzelném čtení připravili dva výhodné sety se slevou 25%.
Zbývá:
Podívám se

Nejdůležitější je věci s dětmi sdílet, říká Jan Müller

Kavárna

Před čtyřmi lety byl duchovním otcem knihy Dítě v síti s podtitulem Manuál pro rodiče a učitele, kteří chtějí rozumět digitálnímu světu mladé generace. Jan Müller je nejen zkušený novinář, ale také táta dvou dospívajících dětí, kterému není lhostejné, jak moc online svět mění jejich dětství.

Nejdůležitější je věci s dětmi sdílet, říká Jan Müller

Byla spouštěčem pro vydání knihy o dětech a internetu nějaká konkrétní změna v chování nebo zvycích vašich vlastních dětí?

O toto téma se zajímám už od devadesátých let, nicméně je jasné, že kdybych neměl děti, tak bych tu knížku nevydal. Ale musím přiznat, že u nás jsme to rozhodně nedělali tak, jak radíme v té knize. Rodiče mohou mít na vztah dětí k technologiím rozdílné názory a to pak může vést ke sporům, protože „mobil“ se dnes prostě řeší každý den. Nechci zabíhat do podrobností ohledně svých dětí, protože respektuju jejich soukromí. Ale myslím, že se nám to nakonec docela podařilo a třeba dcera nepotřebuje neustále kontrolovat svůj Instagram. Na rozdíl od mnoha svých kamarádek…

 

 

"Kompetentní rodič dnes prostě musí vědět, co je TikTok a co se na něm děje. To je naprostý základ."

 

Měl byste tedy nějaký tip, jak naučit děti, aby si našly stejně zdravý vztah k sociálním sítím jako vaše dcera?

Nelze to takto paušalizovat, protože vždy záleží i na osobnosti konkrétního dítěte. Ovšem jedna z nejdůležitějších věcí je být dítěti co nejblíž, co nejvíce s ním sdílet. To neznamená, že s ním člověk potřebuje trávit extrémně moc času, ale když už s ním je, tak mu věnovat plnou pozornost. Například rozhodně nepoužívat mobil, když s ním mluví. Dospělý nejvíce vede dítě svým příkladem, a ne tím, že mu říká, co smí a nesmí. To nefunguje. 

 

 

Předpokládám, že toto sdílení se dnes primárně vztahuje na online svět, obecně na počítače a mobily.

Ano. Důležité je nedělat z digitálního světa démona, ale ani ho nepodceňovat. Předně se člověk musí o tyto věci zajímat a vzdělávat se v nich. Kompetentní rodič dnes prostě musí vědět, co je Tik Tok a co se na něm děje. To je naprostý základ. 

 

Myslíte kvůli tomu, aby člověk děti chránil před nejrůznějším škodlivým obsahem, který na ně na sítích může vyskočit?

Nejenom. Je třeba si především uvědomit, jak se dnes změnilo dětství jako takové. Dřív dítě přišlo domů ze školy a šlo ven nebo třeba pařilo počítačové hry. Ale vlastně se o něj ve srovnání s dneškem nikdo moc nezajímal. Teď jsou děti a teenageři pod tlakem nejrůznějších obrazů života, kdy na ně pořád něco vyskakuje. Neustále jim chodí notifikace a někdo jim říká: mohl bys být takový a makový, mohl bys dělat tohle, tady nám něco lajkni, tuhle hru si můžeš zahrát. Na dnešní dítě se soustředí obrovské množství pozornosti, přičemž nejde o laskavou pozornost maminky a tatínka, ale pozornost nadnárodních firem. Dítě je v jejich očích klient, dětství je monetizované, čas dětí je komodita. To dřív nebylo. 

 

 

Můžeme se tomu my rodiče vůbec nějak bránit?

V tomto směru nestačí stanovení pravidel typu „Můžeš být na mobilu denně jenom hodinu“. Mnohem důležitější je právě to sdílení. Považuji za odpovědnost rodiče tyto věci vnímat, dennodenně je řešit a mluvit o nich s dětmi. Je fajn si uvědomit, že proti dítěti stojí celý matrix herního a zábavního průmyslu.

 

Jenže tento průmysl nestojí přece jenom proti dětem, ale ovlivňuje i rodiče.

Ano, proto je také zásadní s dítětem sdílet i to, že rodič občas prostě sám neví. Nebo přiznat, že jsme unavení, a proto třeba dítěti mobil dáváme. Klidně si z toho udělat i legraci. Prostě jde o to, aby děti vnímaly, že mobily tady s námi jsou, že rodiče na nich vydělávají, čtou si zprávy apod., ale všichni dohromady se musíme snažit, aby nás takříkajíc úplně nesežraly.

 

"Je fajn si uvědomit, že proti dítěti stojí celý matrix herního a zábavního průmyslu."

 

Takže máme mobilům naordinovat dietu? 

Spíše sami sobě. Třeba si říct, že v určitý čas bude celá rodina offline. Například o víkendu, jeden den nebo sobotní dopoledne. Každá rodina to může mít jinak. Přičemž by to měla být výzva, a ne otrava. Zároveň bychom se neměli tvářit, že to je jednoduché, a měli bychom klidně dítěti říct, že pro nás taky není snadné mobil na chvíli odložit. A nedělat velkou vědu z toho, když se nám ta snaha být offline třeba úplně nepovede.

 

 

Když se nám to ale nepovede jednou či dvakrát, nehrozí, že časem se rodina na nějaké offline dny vykašle úplně?

Jasně, ale také musíme myslet na to, abychom nevytvářeli příliš velký tlak. Aby nedocházelo k situacím, kdy všichni pořád jakoby selhávají. Takové to „zase jsem to nedokázal vypnout, zase jsem se koukal na něco, na co jsem se dívat neměl“ apod. Pro dítě je strašně těžké se od digitálního světa odtrhnout, a tak v něm můžeme vytvořit rozpor vedoucí k pocitu viny. Proto s ním o těchto věcech musíme mluvit, ptát se ho, jak se cítí. A hlavně mu ukazovat, že ať udělá cokoliv, tak je milované. 

 

Pojďme teď poodstoupit od rodiny kousek dál. Už je to čtyři roky, co jste spolu s kolektivem autorů Dítě v síti vydali.  Zlepšila se od té doby mediální výchova v českých školách?

Na to nemám data. Nicméně když s lidmi ve školství mluvím, mám dojem, že si víc uvědomují, jak moc je tato problematika důležitá. Samozřejmě existují velké rozdíly mezi jednotlivými školami i regiony. Na druhou stranu covid mnohé věci změnil. Dřív by bylo absurdní předpokládat, že naprostá většina učitelů v Česku bude umět zapnout Zoom. To samo o sobě pochopitelně nestačí, ale jde o výrazný posun v jejich digitální gramotnosti. Nejde ale jen o problém českého školství. Když jsem se ptal osmnáctiletých studentů v Berlíně, jestli se s nimi učitelé baví o zásadních technologických trendech, jako je třeba umělá inteligence, tak se smáli, že ani náhodou. Stejně jako české děti.

 

 

Naštěstí si děti spoustu věcí už dnes umí dohledat na YouTube.

To je pravda. Nechci, aby to vyznělo, že všechno spojené s digitálními technologiemi a onlinem je špatné. To vůbec ne! Na YouTube je spousta negativních věcí, ale také tam jsou třeba populární tutoriály, výuková videa k tomu, jak se co dělá. Například takové vytváření slizu. Může to znít a vypadat jako hloupost, ale děti se tím vlastně učí chemii, vytváření hmoty v praxi. A podobně pozitivní vliv může mít i hraní některých počítačových her.

 

Teď asi nemyslíte střílečky, ale spíš různé strategické a budovací hry.

I střílečky mohou rozvíjet určité schopnosti – například prostorové vidění nebo umění rychlého rozhodování. Obecně mají děti potřebu samostatnosti, chtějí mít nad něčím kontrolu a zažívat uznání. A přesně tyto tři potřeby jim počítačové hry pomáhají naplnit. Ale zase: je potřeba zajímat se o to, co hrají. A ještě lépe si hry občas zahrát s nimi. Samozřejmě i toho nejschopnějšího tátu bude mít syn v nějaké střílečce za chvíli na párku, ale o to nejde. Pro oba je skvělé hrát spolu. Je to vlastně podobné, jako když člověk hraje s dítětem cokoli jiného.

 

Třeba jako hrát s dětmi stolní hry?

Stolní hry jsou úžasné. Nejsem žádný expert, ale například Catan je skvělý. U stolních her se totiž zapojuje ještě motorika a fantazie. Když dítěti předestřeme něco hodně vizuálního, tak si v hlavě nemůže udělat vlastní představu. Je přece rozdíl vidět Harryho Pottera jako film, anebo si ten příběh sám přečíst. Podobný rozdíl je mezi počítačovými a stolními hrami. Navíc stolní hry jsou obecně mnohem laskavější – nepamatuji si, že bych kdy viděl stolní hru, která by byla třeba vyloženě násilná nebo v ní šlo o to všechny vystřílet. Člověče, nezlob se prostě není Fortnite.

 

 

Jan Müller v roce 1997 založil mediální přílohu v Lidových novinách, později vedl magazíny Pátek a Esprit LN. Od roku 2009 stál v čele časopisů Strategie, Zen, Právo&Byznys, Formen a dalších. Byl ředitelem online magazínu Flowee, založil iniciativu Dítě v síti a Den offline. Je autorem esejistické knihy Průvodce budoucností a spoluautorem bestselleru o vztahu mladé generace k technologiím Dítě v síti. V roce 2021 byl dramaturgem podcastu Máma a táta na síti. V současné době píše s Vratislavem Hláskem z Institutu fyziologické socializace knihu o procesu dospívání.

 

Text: Matěj Černý  Foto: Archiv Jana Müllera a Getty Images

Naposledy přidané

Nahoru