Je mi jedno, čím můj syn bude. Hlavně ať je šťastný, zdravý a má dobré srdce

Kavárna

„Když bylo Malcolmovi asi 10 týdnů, letěli jsme spolu do Barcelony. Byl to neuvěřitelný zážitek a uvědomila jsem si, že i s prckem je všechno možný, jen se člověk nesmí předem nesmyslně bát,“ říká koreanistka, chronická cestovatelka a samoživitelka Nina Špitálníková. „Tahle první cesta znamenala vysvobození z obav, co bude dál, když mám dítě.“

Je mi jedno, čím můj syn bude. Hlavně ať je šťastný, zdravý a má dobré srdce

Píšete knížky, studujete, pořádáte besedy, cestujete, bojujete za práva žen… Přitom jste sama s malým synem. A snad kromě unikátních pobytů v Severní Koreji se všechno, co o vás vím, odehrálo po jeho narození. Jak to zvládáte? 

Celý můj život byl vždycky dost v pohybu a hodně turbulentní, takže po narození Malcolma se to vlastně jen znásobilo. Zároveň se mi život trochu transformoval. A popravdě řečeno, ve spoustě věcí pozitivně – člověk se s dítětem naučí skvěle harmonizovat čas. To, co mi dříve trvalo několik hodin, teď zmáknu za polovinu času. Navíc už Malcolm v lednu oslavil čtvrté narozeniny a je to velký kluk. Ale samozřejmě to nechci zlehčovat. Bez mé rodiny a přátel, kteří mi hodně pomáhali a pomáhají, by to nešlo. 

 

Foto: archiv Niny Špitálníkové

 

Znám váš instagram a mám pocit, že Malcolm během prvních pár let života procestoval víc zemí než většina lidí za celý život. Dá se říct, kolik jich doteď bylo? 

(Smích.) Já sama nevím, kolik zemí jsem procestovala. Společně jsme ale už navštívili Afriku, Asii, různé země Evropy i Jižní Ameriku. Cesty letadlem bychom určitě nespočítali ani na prstech rukou a nohou dohromady. Ale troufám si říct, že to oba milujeme, a doufám, že v cestování budeme pokračovat. Dává nám to svobodu.

 

Soudím jen podle fotek, ale podle nich je Malcolm na cestách vždycky super spokojený. Je to tak i v reálu? Jaké je cestování s mrňousem?

Máte pravdu, že instagram určitě neříká všechno. Musím přiznat, že jsem se cestování s mimčem dost bála. A navíc mě od toho každý odrazoval. Ale věřila jsem své intuici a hlavně jemu. Naše první cesta byla do Barcelony, kdy bylo Malcolmovi asi 10 týdnů. A byl to neuvěřitelný zážitek, který byl pro mě strašně důležitý. Uvědomila jsem si, že i s prckem je všechno možný, jen se člověk nesmí předem nesmyslně bát. Pak následovaly další cesty. Vánoce v Mexiku, putování Thajskem, Koreou, Čínou, Evropou. Poznávání chrámů, plavby lodí či pozorování hvězd na jižní polokouli. Každý zážitek byl jiný, ale všechny nezapomenutelné. Věřím, že pro nás oba. 

 

Takže děláme chybu, když se bojíme cestovat s dětmi? 

No, nebudu nikomu nalhávat, že je všechno snadné. Byly momenty, kdy jsem byla unavená. Extrémně unavená. Jednou jsem v Pekingu čekala na letišti sama s prckem na přelet do Soulu. Časový posun, nevyspání, dlouhá cesta. V ten moment jsem přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad. Druhý den jsme ale ráno vstali, šli na ranní mši do buddhistického kláštera, Malcolm si tam lítal, byl děsně šťastný a já taky. A za ten pocit veškerá ta únava stojí.

 

Je nějaká země, místo, kam jste chtěla jet, ale kvůli Malcolmovi jste si to raději rozmyslela? 

Malcolm dostal k prvním narozeninám letenky na Madagaskar. Chtěla jsem, aby viděl baobab. Ale asi dva týdny před odletem tam vypukl mor. Cestu jsme tak odložili.

 

Byla byste v cestování opatrnější, kdybyste měla holčičku? 

Jsem přesvědčená, že bychom cestovali, i kdyby byl Malcolm holčička. Cestovala jsem celý život a cítím se ve světě bezpečně. Nějak nevnímám hranice jako něco oddělujícího. Pro mě je svět jeden, jen v každé části jsou jiné zvyky, které je potřeba s respektem dodržovat.

 

Foto: archiv Niny Špitálníkové

 

Pardon, ale jak se vlastně stalo, že jste spolu sami? 

Nemá smysl zabíhat do detailů. Prostě se stalo, že jsem se už v těhotenství ocitla sama. Nebyla jsem žena, která toužila mít dítě. Spíše naopak. Takže těhotenství byl obrovský šok. Poté i fakt, že na to všechno budu sama. Být opuštěna v těhotenství byla ta největší zkouška, kterou mi život připravil. Nikdy jsem se necítila tak zranitelná, nešťastná, bezmocná a vyděšená. Přestala jsem i doma tančit. Možná to zní divně, ale celý život jsem během dne doma poslouchala hudbu a vrtěla u toho boky. Teď jsem si pustila hudbu a nic. Nechtělo se mi tančit, zpívat. Žádná radost ze života. Bylo to strašný. Vysvobozením byl až porod a zmíněná cesta do Barcelony, kdy mi došlo, že jsem to pořád já. Jen mám s sebou bezva parťáka – mého syna.

 

Jednou jste psala něco v tom smyslu, že když žije dítě s jedním rodičem, potřebuje od něj dvojnásobek objetí. Jste pořád spolu? 

Když byl malý, tak to bylo 24/7. Teď už ale může být na víkend u babičky a dědy a je naprosto nadšený. Moje máma je taková ta typická babička. Ne věkem, ale servisem, který Malcolm u mých rodičů dostává. Vždycky je navařeno několik chodů, jsou napečené koláče... A Malcolm to miluje. Jsem vděčná, že má s nimi tak krásný vztah a já si můžu odpočinout, vypnout hlavu a nebýt jen máma. Je to totiž fuška být na výchovu sám.

 

Myslíte, že by ho vyrůstání s oběma rodiči nějak výrazně změnilo? 

Těžko říct. Jako určitě by ho to změnilo. Každá věc v životě člověka mění, ale nedokážu říct, jakým by to bylo směrem. A ani o tom nechci moc přemýšlet. Některé věci prostě nezměním.

 

Foto: archiv Niny Špitálníkové

 

Ženy často říkají, že s dítětem čekají kvůli kariéře, zajištění a tak. Jak to vnímáte?

Chápu je. Uvažovala jsem úplně stejně a je to úplně pochopitelný. Já mám štěstí, že mám práci, která jde dělat doma i s prckem. Pokud bych neměla, jsem v háji a sama nevím, jak bych to pak zvládla. Myslím, že kdybych neotěhotněla neplánovaně, tak bych dítě ještě neměla. Ano, bylo to těžké i takto. Přes den se starat o syna a po nocích pracovat. Ale pořád tam ta možnost byla, čehož si hrozně vážím. 

 

Dalo by se říct, že vás někdy dítě nabíjí energií? Že ten „energetický vztah“ není jednostranný?

Mě asi nejvíce nabíjí ta symbióza práce a mateřství. Mateřství je pro mě neuvěřitelně naplňující, což mě překvapilo. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že budu ten typ. Ale můj syn mě naprosto očaroval. Nedá se to nějak přenést a popsat. Podle mě každý rodič ví, o čem mluvím. Ale kdybych byla „jen“ máma, asi by mě to psychicky ubíjelo a měla bych pocit, že mi něco utíká, že je to málo. Asi to zní sobecky, možná to sobecké i je. Nevím. Ale vím, že bych nebyla spokojená a nebyl by pak spokojený i Malcolm. Ne nadarmo se říká: šťastná máma, šťastné dítě. 

 

Foto: archiv Niny Špitálníkové

 

Angažujete se i v aktivitách za práva žen. Co si myslíte, že je u nás nebo obecně v našem nastavení společnosti z hlediska ženské rovnoprávnosti hlavní problém?

Myslím, že základním problémem je fakt, že se špatně nahlíží na společnou zodpovědnost rodičů. Lidé a vlastně i právo se často přiklánějí k tomu, že zodpovědnost je spíše na straně mámy. Měla by být ale 50 : 50. Až budou toto lidi brát za své, hodně problémů se vyřeší.

 

Češi si o sobě asi poměrně dost myslí, že jsou tolerantní. Souhlasíte s tím? 

Na jednu stranu je život v ČR strašně svobodný, čehož si vážím. Na stranu druhou jsou bohužel Češi hodně rasistickým národem. Často tady platí taková ta formulka: Nejsem rasista, ale… To mě strašně vytáčí, a hlavně to nedokážu ani lidsky pochopit. Celý život jsem potkávala strašně moc kultur a nikdy by mě nenapadlo někoho odsuzovat. 

 

Vnímáte to s Malcolmem ještě intenzivněji? 

Je to tak. Od narození Malcolma jsem na to ještě háklivější. I proto, že slovní útoky už jdou i za ním. A to je to ještě malý prcek. Přitom právě u něj je strašně pěkný vidět, jak on sám díky cestování vůbec nerozlišuje lidi podle barvy pleti či kultury. Nevidí rozdíl. A jak by mohl, když první jeho Vánoce byly v Mexiku, za pár měsíců později si hrál s holčičkama v Thajsku na pláži a pak se ládoval rýží v Sečuánu. 

 

Ptám se i proto, že vy sama musíte být pro spoustu lidí těžko skousnutelná pilulka. Čítanková máma, koreanistka a zároveň „pokérovaná“ produkční hudebního klubu.

Nejvíc hejtů jsem dostala za to, že jsem samoživitelka a mám dítě míšence. Pro mě to byl celkem šok, protože bych nikdy neřekla, že někdo bude vysílat negaci k malému dítěti. To jsem snášela celkem špatně. S časem jsou mi ale tyhle negace ukradené a moc se jich ke mně už nedostane. Komentáře vůbec nečtu a na sociálních sítích jsem relativně málo. Žije se mi pak lépe.

 

Máte nějaké plány, jaký by měl být váš syn? Čím bude a podobně? 

Mně je úplně jedno, čím bude. Hlavně ať je šťastný, zdravý a hlavně ať má dobré srdce a lidskost. To ostatní není důležitý.

 

Bojíte se budoucnosti? Dřív se říkalo „máš celý život před sebou“, a bylo v tom trochu závisti. Dneska už je spousta lidí, kteří jsou vlastně rádi, že budoucnost řešit nemusí. 

Vůbec. Já se na budoucnost těším. Každá doba má svoje klady a zápory. Nyní žijeme v demokracii, máme se dobře a věřím, že už si demokracii nenecháme vzít. Věřím, že budoucnost bude dobrá. 

 

Nina Špitálníková

Maminka čtyřletého Malcolma, se kterým žije v Praze. Vystudovala Gymnázium Kladno a koreanistiku na FF UK. Studovala i na Univerzitě Sŏnggjungwan v Soulu, především ale patří mezi několik málo koreanistů z celého světa, kteří se dostali na studijní pobyt na Univerzitě Kim Il-songa v Pchjongjangu (dokonce dvakrát, v letech 2011 a 2012). Zabývá se severokorejskou propagandou, kultem osobnosti i každodenním životem v Severní Koreji. Vydala knihy Mezi dvěma Kimy a Svědectví o životě v KLDR (kniha rozhovorů – nominace na cenu Magnesia Litera). Studuje obor Orální historie na FHS UK. Od roku 2018 je členkou výzkumného týmu v Peace Research Center Prague, který koordinuje Institut bezpečnostní politiky. Angažuje se v aktivitách souvisejících s genderovou nerovností a problematikou samoživitelek. V letech 2019 a 2020 byla nominována na Cenu Františky Plamínkové v kategorii Osobnost roku.

 

 

Text: Michal Schindler Foto: archiv Niny Špitálníkové

 

 

Naposledy přidané

Nahoru